» Jak to všechno dopadlo – panická porucha
WREET.cz PŘIHLÁSIT SE REGISTROVAT SE CO JE WREET.CZ NAPSAT ČLÁNEK
Jak to všechno dopadlo – panická porucha
24. Červenec, 2016 | Emm | Lidé

Ačkoliv jsem tenhle článek neměla v úmyslu psát, rozhodla jsem, že by bylo fajn Vás informovat, jak to celé dopadlo a téma z mé strany uzavřít. Jsem si vědoma, že otázek na tohle téma se určitě nevyhnu ze strany rodiny nebo kamarádů, ale věřte mi, a ti co jste to zažili, víte, že vracet se do minulosti, něčeho, na co nevzpomínáte s úsměvem, není lehké, každopádně i to do života patří. Zároveň jsem si jista, že je to téma zajímavé a v dnešní době jedno z často vyskytujících se onemocnění.


Panické ataky a agorafobie je jedna z mnoha nemocí, která se velmi špatně diagnostikuje, ale jedná se o nemoc, která zabíjí duši. Zpětně si nevybavuji ten fundamentální moment, který mi celý kolotoč boje rozjel, každopádně stavy se mi objevily v období, kdy jsem byla relativně v klidu. Nečekaná úzkost na přechodu, kdy jsem ho nedokázala přejít, brnění rukou, nohou, černo před očima a mdloby. Jak jsem již dříve zmiňovala, tyhle stavy mi zabíjely společenský i soukromý život. Došlo to až to takové míry, že jsem byla zavřená doma a vyjít z domu byl nadlidský úkol. Tak to trvalo více jak dva roky. Když jsem v září odešla do Ostravy, rozhodla jsem se i pro změnu lékaře a neměla ponětí, co mě čeká. Nynější lékařka mi nastavila diametrálně odlišnou léčbu, než jsem měla, léčbu, která byla postavena na překonávání a vyhledávání rizikových situací s cílem učit se stavy zvládnout. První týdny byly šílené, strašné a myslela sem si, že takto to nepůjde, ale díky skvělému okolí jsem to nevzdala a za několik týdnu byly znatelné výsledky. Zároveň jsem měla hodně motivačních prvků, díky kterým jsem šla, bojovala a neříkám, že nebyly dny, kdy mi nebylo špatně, bylo, a bylo jich hodně. Obecně se dá říci, že stavy jsem zažila za svůj život snad všude (doma, u kamarádky, na kolejích, ve škole, v NC, kino, lékař), ale každá ataka mi dala novou sílu, novou zkušenost a dnes za všechno děkuju, protože nezažít je v takové míře, dnes bych pořádně nevěděla, jak s nečekanými stavy úzkosti pracovat a nevěděla bych, jaké prostředky učinit, aby mi bylo líp.

Je důležité si uvědomit, že každý v životě máme určitý problém a ne vždy ho dokážeme vyřešit sami. Zavolat o pomoc je při tomhle onemocnění asi ten první důležitý krok ke zlepšení. Nezáleží na tom, zda se svěříte lékaři nebo kamarádovi, jedno ale jisté, musíte vědět, že na to nejste sami. Často se setkávám (a osobně jsem tento problém taky měla) s názory, že lidé se za tento problém stydí a několik měsíců ho tají. Ono totiž říct: „bolí mě hlava“ je sice o dost jednodušší, ale pozdější následky jsou o to náročnější.

V posledních týdnech jsem byla sama překvapena, kolik touto poruchou trpí lidí v okolí.  Ozvalo se mi několik známých a pár kamarádů, do kterých bych NIKDY neřekla, že zrovna oni pocítí tyhle problémy. Lidé vzdělaní, úspěšní, zabezpečení a na první pohled šťastní. Chtěli po mně radu, JAK se toho zbavit, co mají udělat, aby je panický záchvat zapříčiněný agorafobii už nikdy nezažili. Na to bohužel ale odpověď nemám, nevím to. Jedno je však jisté. Psychofarmaka nejsou řešení, považuji jen za berličku pomoci v krizových situacích, ale nikdy nás problému nezbaví, pokud nebudeme chtít my sami. Jak všem říkám, léčba bude hodně individuální, podle toho, co chcete a jste ochotni podstoupit a několik týdnů vydržet.

A rada na závěr? Pokud máte tento problém, nevzdávejte to, i když je to těžké, zažádejte o pomoc a uvědomte si, čím dřív to budete řešit, tím rychleji se dostane do stavů klidu. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že časem, když jsem se naučila správnou techniku dýchání a začala si racionálně odůvodňovat situace, kde jsem cítila, že by panika mohla přijít (co se děje?, může se mi něco stát?, kde se nacházím?, mám komu zavolat, když se to zhorší?), hodně to pomáhalo. Uvědomila jsem si, že život mezi stěnami není to, na co bych chtěla v životě vzpomínat a krizové situace vyhledávám téměř denně, protože vím, že čím víc jich zvládnu, tím líp bude.  Pokud máte v okolí lidi, kteří touto životní zkouškou prochází, prosím, snažte se je pochopit a neodsuzujte je. Rány na těle se zahojí, rány na duši nikoliv. 



Kam dál?

Vídeň a sushi
Vídeňský řízek, sachr, vídeňský valčík, Strauss, a tak pořád dokola. Prakticky o ničem jiném se v průvodci o téhle metropoli nedočtete. Je to super, vyplatí se pochutnat si na pořádném schnitzelu, ale jednou stačí. Mnohem zajímavější je jít po vlastních stopách (dobře, tak po stopách…

Jak uplést pomlázku / tatar / korbáč?
Velikonoce jsou tradičním a oblíbeným křesťanským svátkem, na který každoročně vyrazí do ulic zástupy kluků a můžu s pomlázkami (tatary, korbáči, nebo jak tomu kdo říká) v ruce, chodí od domu k domu, šlehají děvčata, aby byly zdravé a krásné, občas je polejí vodou a…

Skotsko - pracujeme a bydlíme
Ve Skotsku furt prší. Když je modrá obloha, když je černá obloha, když je to půl napůl, prostě pořád. Nikdy tu taky není úplná tma. Jsme daleko od nejbližšího městečka, ale i v noci je tu nepřetržitě něco vidět. Jako když se teprve smráká, každopádně je…


Processing your request, Please wait....

Tagy:

Komentáře